V každé zemi najdete obvykle jedno místo, které má pro ni zvláštní a jedinečný význam. Pomineme-li turistickou ikonu Taj Mahal, pak je pro Indii takovým místem určitě "věčné" Váránasí. Historie tohoto města sahá dále než se dá spočítat na stupnici našeho letopočtu. Mark Twain, který Váránasí kdysi navštívil, dokonce pravil: "Toto město se zdá starší než historie, legendy a mýty, ba co víc, je určitě dvakrát tak staré, než všechno dohromady."

Váránasí bylo odjakživa jedním z center indické civilizace. Za studiem sanskrtu se sem sjížděli studenti z celé země. Byl zde vytvořen v Indii nejpoužívanější jazyk - Hindi a své první lekce zde dostávala většina slavných hráčů na tabla a citar. Největší význam má ale toto město pro všechny věřící hinduisty. Snem každého z nich je přijet sem během života alespoň dvakrát. Poprvé se vykoupat a smýt ze sebe tak všechny hříchy a podruhé zemřít. Smrt ve Váránasí a následné spálení na břehu posvátné Gangy je pro ně totiž zárukou "volné vstupenky přímo do nebe". Vylíčit atmosféru, která ve městě panuje, se mi jen těžko může podařit. Zjednodušeně řečeno, děje se zde prakticky VŠECHNO. Během procházky po ghátech (dlouhém schodišti) kolem Gangy a bludištěm uliček starého města spatříte věci, o kterých se vám patrně ani nezdálo. Jako příklad bych uvedl výrobnu sladkostí, kolem které jsem denně procházel. Soudě podle jejího vzhledu bych hádal, že je ve městě odjakživa. Dva až tři zaměstnanci zde pod rouškou temnoty míchají v obřích kotlích na rozpálených pecích neurčitě vypadající hmotu. Jediné, co vás při pohledu do jejich kuchyně napadne je, že takhle určitě vypadá peklo. Nejlepší čas na prohlídku ghátu je brzy ráno při východu slunce. Tou dobou sem proudí zástupy poutníků vykonat vytouženou koupel. Ženy důstojně v přiléhavých sárí, muži hlučně s prskáním a bubláním, děti radostně jako někde na koupališti. Kolem nich krouží prodavači obětních mističek, kněží nabízející požehnání za nemalou úplatu a žebráci toužebně čekající na zbylé drobásky z poutníkovy kapsy. Kus dále od vody na malé plošince zase cvičí důstojní jogíni své ranní ásany. Pak je tu také skupinka sadhů vášnivě debatujících a pokuřujících rozdýmaný cílam. Většina turistů sedí na loďkách projíždějících kousek od břehu a fotí. Jedinými místy, kde musí zastrčit foťáky zpět do brašny jsou dva spalovací gháty - Manikarnika a Harischandra. Manikarnika je tím známějším a slavnějším. Spalování se zde odehrává 24 hodin denně. Popisovat podrobně celý tento rituál by určitě nemělo cenu, stejně o tom již byly popsány stohy papíru. Zmíním se jen o jistých zvláštnostech, které mě zaujaly. První, co člověka překvapí, že nikde neuvidí ženy. Jejich přítomnost a případný pláč by totiž narušily průběh obřadu, který je ve své podstatě radostnou událostí. Nevím totiž, jak jinak si vysvětlit veselé skotačení pozůstalých do rytmu energických bubeníků. Na druhé straně je jisté úmrtí í méně radostné - jako tomu bylo v případě asi osmiletého kluka, který jako nejstarší syn musel podle tradice zapálit hranici pod tělem svého otce. Ani ne hodinu jízdy z města leží další významné náboženské centrum - Sarnath. jako poutníci sem míří pro změnu všichni vyznavači buddhismu. Zásluhu na tom má samotný Gautáma Buddha, který zde po dosažení osvícení v Bodhgay promluvil ke svým žákům a předal jim své učení. Sarnath je pravým opakem Váránasí a každému, kdo touží po klidu a pokoji se toto místo dá jen doporučit. Kromě několika zbylých památek zde objevíte především množství zajímavých klášterů ze všech zemí, kde se praktikuje buddhismus.

Asie cestování cestopis Cestopis: Asie

Reklama