Význam občanského zákoníku. Dále, a to je rovněž velmi významné, bylo zrušeno ust. § 4 zákoníku práce řešící zejména vztah zákoníku práce k občanskému zákoníku. Dosud se občanského zákoníku použilo pro pracovně-právní vztahy jen tehdy, jestliže to zákoník práce výslovně stanovil. Nově v případech, kdy zákoník práce nebude obsahovat určité pravidlo, které by se vztahovalo na konkrétní pracovně-právní případ, by mělo být podpůrně občanského zákoníku použito vždy. Tzv. princip delegace by měl být nahrazen tzv. principem subsidiarity.
Články k tématu:
Obecná teorie práva rozlišuje dvě základní možnosti, jimiž lze řešit vztah mezi dvěma právními předpisy stejné právní síly - princip subsidiarity a princip delegace. Ústavní soud však neshledal princip delegace, jak byl zakotven v § 4 zákoníku práce ve vztahu k občanskému zákoníku, za souladný s principy právního státu. Zásadně platí, že občanské právo je obecným soukromým právem (jinak řečeno: občanský zákoník je obecným soukromoprávním předpisem) subsidiárně (podpůrně) platným vůči (ve vztahu k) ostatním soukromoprávním odvětvím (ostatním soukromoprávním předpisům). Předpisy upravující tato odvětví (tyto ostatní soukromoprávní předpisy) mají zásadně přednost, avšak neupravují-li určitou otázku, nastupuje obecná občanskoprávní úprava.
Metoda delegace použitá v § 4 zákoníku práce subsidiární uplatnění občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích podstatně omezila, čímž do jisté míry zpřetrhala základní funkční vazby k obecnému soukromému právu, a současně vnesla do pracovněprávních vztahů značnou míru nejistoty. Ústavní soud má za to, že nejrůznější odkazy v ustanoveních zákoníku práce nemohou pokrýt všechny nezbytné situace, které se mohou v pracovněprávních vztazích vyskytnout; pokud by zákoník práce neobsahoval výslovný odkaz na občanský zákoník, resp. pokud by byl tento odkaz neúplný, nemohl by být občanský zákoník (v důsledku zvolené metody delegace) jako obecný předpis použit. Při vyloučení obecné subsidiarity občanského zákoníku by tak mohla nastat nejistota, jakým právním předpisem se budou takto vzniklé vztahy řídit, pokud zákoník práce nebude mít pro právní situaci předvídanou hypotézou příslušných norem řešení.
Nejrůznější odkazy v ustanoveních zákoníku práce na občanský zákoník nemohou pokrýt všechny situace, které se mohou v pracovněprávních vztazích v praxi vyskytnout; pokud tedy zákoník práce neobsahoval výslovný odkaz na občanský zákoník, nemohl být občanský zákoník jako obecný předpis použit. Proto povýtce nebylo možno využít v pracovně-právních vztazích kupř. jednoduché a užitečné formy zajištění závazku - uznání dluhu (např. z důvodu zaměstnancem zaměstnavateli způsobené škody) ve smyslu ust. § 558 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., v platném znění), protože předmětné ustanovení není obsaženo ve výčtu (limitované delegace) ust. § 326 zákoníku práce. (I po zrušení § 4 zůstala však v zákoníku práce řada ustanovení opírajících se o delegační princip: kupř. ust. § 325 a zmíněného § 326.)
Dále bylo zrušeno ust. § 18 ve slovech "§ 48, 49", tedy pro praxi problematické ustanovení zákoníku práce odkazující na úpravu odstoupení od smlouvy v občanském zákoníku. (Použití institutu odstoupení od smlouvy pro možnost odstoupení od právních úkonů v pracovním právu, konkrétně od pracovní smlouvy, s sebou přinášelo vysokou míru sociální nejistoty; umožňovalo event. porušovat zásadu stability pracovního procesu jako jednu ze základních zásad, která má ovládat možnost skončení tohoto základního pracovněprávního vztahu.) Odstoupení od pracovní smlouvy není sice podle ÚS institutem, který by měl být a priori vyloučen; je však třeba, aby v jeho právní úpravě byly stanoveny takové hranice, které by znemožňovaly jeho zneužití. Taková úprava však v pracovním právu momentálně chybí. Původní úprava ve zrušeném - předchozím - zákoníku práce v zákoně č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. prosince 2006, připouštěla v ust. § 245 odst. 1 možnost sjednání důvodů pro odstoupení od smlouvy samotnými účastníky, stejně jako možnost jiného data účinnosti takového odstoupení (ust. § 245 odst. 2 původního zákoníku práce). Oproti současnému právnímu stavu však v původním zákoníku práce bylo v ust. § 245 odst. 3 obsaženo pravidlo, že od pracovní smlouvy lze odstoupit, jen dokud zaměstnanec nenastoupil do práce.
Zrušením ust. § 20 věty první za středníkem ve slovech "to neplatí v případě právního úkonu směřujícího ke vzniku pracovního poměru nebo k uzavření dohody o práci konané mimo pracovní poměr" Ústavní soud řeší otázky a rozpornost mezi dosavadní právní úpravou tzv. absolutní a relativní neplatnosti právních úkonů. Nadále všechny právní úkony, které obsahují nějakou právní vadu, a proto by měly být neplatné, budou považovány za platné, avšak pouze do té doby, kdy se jejich neplatnosti někdo dovolá. Ústavní soud neshledal (s ohledem na zájem na právní jistotě účastníků pracovně-právních vztahů) důvod, aby některé právní úkony (pracovní smlouva, jmenování, dohoda o pracovní činnosti, dohoda o provedení práce) byly vyňaty z obecné úpravy relativní neplatnosti a jejich neplatnost byla řešena formou neplatnosti absolutní. (Neplatnost relativní na jedné straně umožní účastníkům pracovně-právního vztahu dovolat se neplatnosti takového právního úkonu, na druhé straně však -není-li neplatnost uplatněna - existuje zde (i přes vady právního úkonu) základní pracovněprávní vztah, který poskytuje jeho účastníkům dostatečnou právní ochranu. Tím se praxe vyhne problémům s tzv. faktickými pracovními vztahy. - Absolutně neplatný právní úkon nemůže platný právní vztah založit.)
Reklama
