Herečka Bára Munzarová má ke sportu velmi blízko a nevyhýbá se ani jeho nejrůznějším adrenalinovým variantám. Proto se ani příliš nerozmýšlela, když jí minulý rok nabídl Aleš Háma vyzkoušet si rafting v závodě osobností na Trnávce, nejtěžším umělém slalomovém kanále v Evropě. "Z raftingu na Trnávce mám báječné zážitky a doufám, že se na Trnávku opět v příštích letech podívám," vzpomíná Bára na své loňské setkání s divokou vodou a dodává: "adrenalinové sporty mám hrozně ráda, možnost překonávání sebe sama je nádherný pocit."

Především tvůj táta tě aktivně vedl ke sportu, vyzkoušela jsi jich celou řadu. Vzpomínáš si na svoje první setkání s ježděním na vodě? K vodě jsem se dostala až poměrně pozdě. První vlaštovkou bylo setkání s vodáckým oddílem, který v Modřanech sousedil s naším turistickým, kam jsem chodila. Tam mi samozřejmě přišlo líto, že nechodím k vodákům, ale do "obyčejného" turistického oddílu. Chodila jsem se tedy alespoň koukat ze břehu na jejich tréninky. Můj první opravdový kontakt s vodou se uskutečnil až na DAMU, kde jsme měli v rámci výuky kurz základů kanoistiky, v jehož rámci jsme v létě jeli na vodu. Řeka mě okamžitě chytla, takže jsem poměrně rychle přešla z postu háčka na kormidelníka a nevynechala jsem pak asi osm ročníků sjíždění řeky. Dokonce jsem byla oblíbencem našeho pana profesora, takže když se některé šlajsny přenášely, aby se nezničily fakultní lodě, tak jsem si je mohla s panem profesorem sjet. Jak jsi se vlastně minulý rok dostala k raftovým závodům na Trnávce? Vyzkoušela jsem celou řadu adrenalinových sportů, počínaje bungee jumpingem a konče tandemovým seskokem s padákem. Takže když za mnou minulý rok přišel Aleš Háma s nabídkou vyzkoušet rafting na Trnávce, dlouho jsem neváhala. Po příjezdu na Trnávku jsem uviděla kanál bez vody a byla jsem trochu zklamaná, říkala jsem si, že si tu tak maximálně odřeme kolena. Ovšem když začala do kanálu natékat voda, tak jsem to své holedbání rychle vzala zpátky. Dostavil se takový ten úžasný pocit, který mě na adrenalinových sportech přitahuje. Koukali jsme ze břehu na vodu a "chemie" v těle už začala pracovat na plné obrátky. S Rosťou Čtvrtlíkem jsme se dost hecovali a kdyby zbyly síly, tak bych si to ještě klidně několikrát sjela, jenomže pro netrénovaného člověka to bylo docela náročné, i když člověk toho na háčku zas tak moc nedělá a určitě největší zásluhu na našem úspěchu měl zkušený kormidelník Jára Pospíšil. Na adrenalinových sportech patří mezi psychicky nejnáročnější okamžiky chvíle před startem, kdy člověk bojuje sám se sebou. Vzpomínáš si ještě na svoje pocity před tím, než jste sedli do raftu? My jsme měli před startem VIP závodu drobné zmatky ohledně půjčení člunu a dalšího vybavení, takže jsme pak byli rádi, že už je to za námi a konečně sedíme v raftu. Neměla jsem tedy ani moc myšlenky na to, co mě čeká. A když už začaly kolem nás šplouchat první vlny, tak jsem se snažila sama sebe uklidnit a říkala jsem si: "Vždyť je to jako pár šlajsen v Rožmberku, to musíme sjet!" V cílové rovince před skokem jsem pak jenom cítila, jak se jen hloupě usmívám, pusu od ucha k uchu a raduji se z toho, že jsme to přežili. Ještě jsem povzbuzovala Rosťu Čtvrtlíka, kolegu na háčku, protože jsem koutkem oka zahlédla, jak vždycky po záběru vyndal pádlo z vody a koukal kolem úplně v transu. Neměla jsi chuť to zabalit poté, co kanálu natekla voda a celé to najednou přestalo vypadat jako snadná záležitost? I když jsem měla strach, tak bych z toho nikdy necouvla. V momentě těsně před tím, než do takovéhle věci jdu, jsem už rozhodnutá a mám to před sebou jako výzvu, do které mám velkou chuť se zakousnout a zdolat ji. Jsem ve sportu docela ješitný člověk a hrozně nerada prohrávám. Když jsem jako malá holka běhala atletiku a prohrála jsem, tak jsem to na rozdíl od ostatních holek, kterým to bylo celkem jedno, těžce nesla. Pojďme se nyní od sportu přesunout ke tvé profesi. Kde všude tě mohou diváci nyní vidět a co připravuješ do budoucna? Končím nyní třetí sezónu v Divadle na Vinohradech, předtím jsem byla pět sezón v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Dohrávám ve třech představení - Dáma není k Pálení od Christophera Frye, v Drdových Hrátkách s čertem a ve Scénách z manželského života od Bergmana. Mimo divadlo mám před sebou zajímavý dabing pro Českou televizi, točíme dokument Mezi nebem a zemí a s režisérem Karlem Smyczkem pracujeme na seriálu Místo nahoře. Ten se průběžně natáčí během celého roku, protože se v něm vystřídají všechny čtyři roční období. Jedná se o třináctidílný seriál odehrávající se v dnešní době v moderním satelitním městečku a prolínají se v něm osudy několika rodin, které se do městečka nastěhovaly. Hraji tam paní Kadlecovou, mým manželem je Ondřej Vetchý, oba jsme novináři a seriál začíná naším stěhováním do městečka. Moje postava bude v seriálu v prvních čtyřech dílech, pak odjede do Francie a vrátí se až na konci, kdy samozřejmě zjistí, že je všechno úplně jinak, než bylo. Víc ale prozrazovat nebudu, diváci si musí počkat, až bude Místo nahoře vysílat Česká televize.

Reklama