Ottův slovník naučný, Praha 1888:

(lat. adventus) příchod, jest předhodí vánoční či doba určená k tomu, aby věřící připravili se v ní k náležitému oslavení narození Kristova. Za starodávna jmenoval se tak svátek narození Páně. Slavení adventu počalo se v V. století ve Francii v diecési toursské. Odtud se šířilo dále a koncem VI. století zavedeno i v Římě. Původně trval advent 40 dní, jak posud v církvi řecké se slaví, kdežto v římské jen čtyři adventní neděle jsou, jichž první počíná rok církevní. Advent měl pouze ráz kajícnosti. Věřícím přikazoval se přísný půst (v některých krajinách nejedli masitých pokrmů celý advent), a služby boží konaly se podobným řádem jako v postě. Nejstarší zprávu o tom máme od Řehoře Toursského. On vypravuje, že toursský biskup sv. Perpetuus r. 462 nařídil věřícím své diecése, aby od svátku sv. Martina do svátku narození Páně postili se třikrát v témždni. Roku 581 ustanovila synoda v Maconě pondělky, středy a pátky adventní (od sv. Martina do narození Páně) za dni přísného postu a přikázala, aby po celý ten čas konaly se služby boží jako v postě. V XI. století bylo ustanoveno, aby advent trval čtyři neděle na památku doby, která uplynula od Kristova narození. Od tohoto času nabýval advent vedle rázu kajícnosti též významu radostné tužby po Kristu. Advent byl již od VI. stol. v církvi katolické zákonně ustanoven za dobu, ve které uzavírání manželstev nebo pouze slavnostní svatby byly zakazovány. Sbor tridentský zakázal jen tyto a jich požehnání církevní. Avšak mnozí biskupové zakazovali na základě obyčeje v jejich okršku platného a sborem tridentským nezrušeného vůbec uzavírání manželstev v adventě; takový zákaz vydán též na př. na synodě pražské r. 1605; v případech těchto jest i k pouhému tichému uzavření maneželství potřebí prominutí biskupského. Na platnost manželství zákazy tyto vůbec vlivu nemají. Poněvadž jest advent doba kajícnosti, zakazuje se v ní svatební a hlučné veselí, přikazuje se přísnější půst, služby boží se konají v rouše fialovém, vynechává se Gloria in excelsis a Te deum, v epištolním a evangelním čtení povzbuzuje se k pokání a k polepšení. Poněvadž jest advent doba radostné tužby po Kristu, slouží se mše sv. "Rotate" ke cti vtělení Krista a ke cti P. Marie, v níž se spolu vyjadřují toužebné vzdechy proroků po Kristu, v epištolním a evangelním čtení povzbuzuje se k radosti z blízkého příchodu Páně. K tomu směřují i svátky, které slaví se v adventě: svátek neposkvrněného početí P. Marie, jež jest prvním tajemstvím, svátek očekávání P. Marie ku porodu (18. pros.), jenž stojí nejblíže k slavnosti narození Páně, a svátek sv. Tomáše, jenž učí věřiti v božství Kristovo. Příruční slovník naučný, Praha 1962: (lat. adventus, příchod), v katolické liturgii čtyřnedělní předvánoční období, které má symbolicky připomínat příchod mytického zakladatele křesťanství.

Reklama