PRAHA 10. května (ČN) - Viděla jsem Dalibora a přináším tento názor. Nelehké dílko uchopil a křehce pietním způsobem zasadil do Zlaté kapličky současnosti tým subtilních inscenátorů. Národ otupělý konzumní kulturou ho ocení až za chvíli, ale tak to u poctivých kumštýřů vždycky bylo a bude.

První dějství Smetanova Dalibora se odehrává v soudní síní v přítomnosti krále. Žalující Milada obviňuje Dalibora a jeho přívržence z násilí a vražd. K obětem patřil i její bratr. V kafkovsky odtažité dekoraci, která společně s činovníky, kteří ji rituálně zalidňují vytváří citově indiferentní až chladné prostředí, se odehrává zpověď plná krve, vášně a bolesti. V popředí stojí Milada v nachovém kostýmku a nad hlavami strnule šedého auditoria letí vzrušené útržky obrazů jejích vzpomínek. Do téže síně vstoupí obžalovaný Dalibor a rozpoutá emoce podobné jejím. Dva mocné živly se potkají a Miladina mysl podlehne tomu sálavějšímu. Druhé dějství. Bufet u disidenta. Konspirační pitka Daliborových přívrženců, kteří jsou odhodláni pod jeho vedením táhnout na Prahu a domoci se práva, protože, jak už to bývá, lidský život je krátký a spravedlnost na dlouhé lokte. Daliborova schovanka přináší zprávu, že hlavní žalobkyně je na jejich straně a pronikla do Daliborovy blízkosti. Milada přestrojená za chlapce získá důvěru starého žalářníka, přinese Daliborovi housle a pokyny spiklenců. Charismatický, sexuálně podezřelý Dalibor podlehne jejímu vášnivému chlapeckému kouzlu a jejich city se cudně leč absolutně prolnou. (A pak že nemá s exaltovaným Wagnerem a jeho Tristanem a Isoldou nic společného. Když nic, tak tenhle motiv duchovního splynutí, a když ne v hudbě, tak rozhodně v libretu.) Třetí dějství. Biedermeierovský salón s bustami Wagnera a Smetany. Velitel stráže varuje krále před Daliborovými přívrženci, kteří jsou všude. Loajální žalářník jeho slova potvrdí a udá Miladu. Král na nátlak poradců potvrdí soudní rozhodnutí a trvá na okamžitém trestu. Daliborův útěk je o vlásek zmařen. Moc je stabilizovaná. Zoufalá Milada se postaví do čela vzbouřenců a dosáhne jen toho, že umře v Daliborově náruči. Dalibor je v skleněném prosvětleném válci exemplárně, viditelně a veřejně zrušen a osvobozená láska se v trojím objetí odebere do subtilnějších světů. Mé krvežíznivé já si nejvíc libovalo v prvním dějství. Druhé bylo vkusně strohé, jak jinak, když v žaláři a třetí mě zmátlo. Milada obalená biedermeierovským balastem, která volá do zbraně a neozbrojena kvačí vstříc imaginární řeži opravdu není prvoplánová a působí spíš koncertně. Režisér v programu slíbil, že to po shlédnutí pochopím. Nikoli. Vodítkem mi posléze byla výtvarníkova nápověď. O Dalibora se nebojovalo jen ve hře samotné. Za Smetany se bojovalo i o operu Dalibor a tenhle globální náhled vlastní studiovým divadlům, jsem neuměla přečíst ve velkém formátu a to navzdory prohlášení pana Pitínského, že bude předložen po lopatě. Zpěváci si mohou gratulovat. Nikdo je nenutí s šavlí v ruce ohrožovat svoji nadváhu skoky s balkónu. Mohou si svá ryzí srdce za doprovodu orchestru v klidu vyzpívat až do dna, zatímco za nimi hraje a čistý hudební prožitek umocňuje samotná scéna. Básnicky zauzlované libreto není srozumitelné ani po přečtení. Přiznám se, že mi orientaci v textu během představení usnadňovaly anglické titulky. Z pěveckých výkonů mě nejvíc oslovil Beneš Bohuslava Maršíka. Řada árií ostatních sólistů zanikala v orchestru. Je to jemné dílo a do Národního patří. Věřím, že jedinci bučící při premiéře své smrtelné chorobě už podlehli a špičkoví hudební interpreti ho znovu rozzáří zaslouženým třpytem. Národní divadlo Dalibor Bedřich Smetana Libreto: Josef Wenzig, Ervin Špindler Dramaturg: Jan Panenka Dirigent: Jan Chalupecký Režie: Jan Antonín Pitínský Scéna: Tomáš Rusín Kostýmy: Jana Preková Sbormistr: Pavel Vaněk Pohybová konzultace: Hubert Krejčí V hlavních rolích: Vladimír Chmelo, Jan Vacík, Jiří Sulženko, Bohuslav Maršík, Jan Ježek, Jindřiška Rainerová, Eva Dřízgová, Zdeněk Harvánek.

Hodnocení:

Autor: Hilda Mráčková

Facebook Twitter

Vytisknout

Reklama

Reklama