Prusko-rakouské střetnutí z roku 1866 je právem považováno za jeden z nejdůležitějších mezníků středoevropských dějin. Habsburská monarchie oslabovaná vnitřními spory jednotlivých národností i špatným fungováním již naprosto přežilého absolutismu nebyla ochotna se vyrovnat s oslabováním své dominantní pozice ve střední Evropě.

O slovo se však již hlásilo Prusko, jehož 'železný kancléř' Bismarck hodlal sjednotit dosud roztříštěné německé státy do jednotného svazku, v němž by se Prusko nemuselo o vliv dělit s Rakouskem. Rychle dozrávala i 'italská otázka', když k definitivnímu sjednocení Itálie chybělo připojit Benátsko patřící dosud k Habsburské monarchii. Vnitropolitické potíže monarchie napomohly snadnému sjednání spojenectví Pruska a Itálie a v červnu 1866 oba spojenci zahájili proti Rakousku válku. Na italské frontě se rakouským zbraním sice podařilo drtivě zvítězit 24. června u Custozzy, nasazená vojska však citelně chyběla v Čechách, kde se rozhodovalo o výsledku celé války. Zde armáda vynikajícího stratéga von Moltkeho po několika dílčích šarvátkách doslova rozprášila rakouské voje 3. července v krvavé bitvě u Hradce Králové. Vzápětí Prusové okupovali většinu Čech i Moravy. V předvečer vypuknutí války Praha prožívala pochopitelně zvyšující se napětí. Zapomenuty byly včerejší příjemné starosti ohledně příslibu císaře Františka Josefa, že se konečně nechá korunovat českým králem, ohledně zavedení češtiny jako druhého povinného jazyka na středních školách, či ohledně zahájení zkušebního provozu žižkovské plynárny. Znepokojení vyvolaly kusé zprávy o přesunech pruských armád i o zadržených pruských špiónech. Bohatší Pražané též hromadně vybírali své vklady a ze země byly tajně odvezeny do Vídně i české korunovační klenoty. To ovšem neznamená, že by mezi Pražany vládla ustrašenost. Tradiční nevraživost vůči Prusům byla ostatně hojně podporována tiskem a například pražský Sokol a pražská technika dokonce nabídly vytvoření dobrovolnických jednotek. Rovněž úspěšná byla i sbírka peněz a lékařského materiálu. Školy předčasně ukončily výuku a jejich budovy byly připravovány pro příjem raněných. Prostí Pražané se však budoucnosti zjevně příliš neobávali, jak tomu nasvědčují svědectví o hojně navštěvovaných kulturních akcích (tehdy měla premiéru Smetanova 'Prodaná nevěsta') i plných hospodách. Ani po vyhlášení válečného stavu a zahájení válečných operací se atmosféra zpočátku příliš nezměnila. Nepochybně i díky způsobu, jakým oficiální místa informovala o situaci na bojištích. Přestože se všechna místa, kde bylo lze získat nejčerstvější informace, tedy hlavní telegrafní úřad v místodržitelském paláci na Malé straně, hlavní pošta či pražské nádraží, nacházely v téměř permanentním obležení masami lidí lačnících po nových zprávách, konkrétnějších informací bylo poskrovnu. Většina Pražanů tak byla připravena o potěšení průběžně si válečnou situaci zaznamenávat do krátce předtím natištěných a s velkým úspěchem prodávaných plánků bojišť. První opravdový kontakt s válkou přišel 27. června, když do Prahy přijely dva železniční transporty s raněnými vojáky z předchozí šarvátky u Svijan - Podolí. Tentýž den byla vybojována i 'bitva' u Náchoda, střetnutí menšího rozsahu s nejednoznačným výsledkem. Když se zpráva o tom dostala se zpožděním do Prahy, byla již bitka naprosto zkresleně hodnocena jako velkolepé rakouské vítězství a lidé v ulicích jásali. Nic však nemohlo být vzdálenějšího pravdě. Čerstvé informace popisující postup pruských vojsk do nitra českých zemí, stejně jako příval raněných a uprchlíků vrátil Pražany zpět do reality. Bylo zřejmé, že situace se stává katastrofální. Vývoj na bojišti naznačoval, že Praha se velice brzy může dostat do přímého ohrožení. Příslušné orgány se tedy jaly konat svou povinnost. Zatímco úřady se chystaly evakuovat své kanceláře i erární majetek, pražský arcibiskup Bedřich Schwarzenberg organizoval procesí za odvrácení pruské hrozby. Na méně okázalejší, ale snad účinnější opatření se nedostávalo sil ani vůle.

Reklama